Povinnosti správce daně a daňového subjektu
Ing. Zdeněk Burda
Při správě daní se vyskytují různé osoby s různými právy a povinnostmi. Následující text se bude věnovat základním právům a povinnostem vyplývajícím ze zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen "daňový řád" nebo "DŘ").
NahoruI. Kdo se účastní na správě daní?
1. Správce daně = správní orgán nebo jiný státní orgán. Veřejnosti budou pochopitelně nejvíce známy finanční úřady. Správcem daně ovšem mohou být i další orgány veřejné moci (např. pro poplatek ze psů obce, pro soudní poplatky soudy apod.).
2. Daňový subjekt = osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně. Známe tedy např. poplatníky daně z příjmů (např. zaměstnanci, živnostníci) či plátce daně z příjmů (zaměstnavatelé), plátci DPH apod. Poplatníky daň zasahuje přímo – např. daň z příjmů se dotýká přímo jejich příjmů, zatímco plátci daň neplatí ze svých příjmů, jen ji počítají a odvádějí (např. zaměstnavatelé počítají a odvádějí daň z příjmů zaměstnanců).
3. Třetí osoby = osoby jiné než daňový subjekt, které mají práva a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena. (Může jít např. o svědky, znalce, odborné konzultanty, osoby podávající vysvětlení apod.)
NahoruII. Cíl správy daní
Cílem správy daní je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.
NahoruIII. Základní zásady správy daní
Nahoru1. Zásada zákonnosti
Správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Při správě daní se postupuje, pokud je pro to náplň i mezinárodní smlouvy uzavřené s jednotlivými státy, které pak mají přednost před tuzemskou právní úpravou. Správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.
Finanční orgány pak v praxi často postupují i dle pokynů či informací vydávaných zejména Ministerstvem financí či Generálním finančním ředitelstvím. Vysvětlení jejich úlohy je poměrně problematické. Pokyny či informace nejsou součástí našeho právního řádu a obecně by ústřední orgány měly provádět zákony vyhláškami, pokud jsou k tomu v zákonech zmocněny. Další pokyny či informace jsou pak zjevně nad tento právní rámec. Přesto jsou v posledních létech hojně využívány a často je akceptují i soudy při daňových sporech. Zdůvodňují to tzv. "zavedenou správní praxí", tedy tvrdí, že zmíněné pokyny či informace jsou vlastně ve prospěch daňových subjektů, neboť jim zaručují jednotný, stejný přístup např. u různých finančních úřadů v naší republice. Nesmějí však jít proti znění zákona.
Pokud zákon o daních z příjmů stanovuje, že daň z příjmů právnických osob činí 19 %, nemůže pochopitelně pokyn tvrdit, že tato daň je 15 % či naopak 25 %.
Pokyny či informace ústředních orgánů se obvykle používají tam, kde zákon obsahuje obecnou či nejasnou formulaci a tímto způsobem je tak vlastně "dovysvětlován". Odvrácenou stranou tohoto postupu je skutečnost, že ve zmíněných pokynech či informacích jsou často stanoveny výrazně tvrdší či omezující podmínky, než by z obecného nebo nejasného znění zákona mohlo být očekáváno.
Daňový subjekt bude chtít prominout úrok z prodlení, který dle daňového řádu muže správce daně zcela nebo zčásti prominout, pokud k prodlení s úhradou daně došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Přitom by měl zohlednit skutečnost, zda ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládají tvrdost uplatněného úroku.
K doměření daně přitom došlo v důsledku administrativního pochybení – přehlédnutí jeho účetní, která omylem zaúčtovala doklad do výnosů o řád nižší (zaúčtovala do výnosů částku o jednu nulu na konci nižší, než bylo správně). Šlo o doposud vzorný daňový subjekt, žádné problémy se správcem daně nikdy neměl. Na chybu se přišlo až při kontrole provedené finančním úřadem. Doufá proto, že mu úroky z prodlení z doměřené daně budou prominuty nebo alespoň sníženy. Je přesvědčen, že splňuje výše popsané podmínky daňového řádu.
Úroky mu však pravděpodobně prominuty nebudou, neboť důvody jejich prominutí stanovuje Pokyn GFŘ-D-47, kde obdobný důvod prominutí nenalezneme...
Nahoru2. Zásada minimálního zatěžování a dodržování práv
Správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob (dále jen "osoba zúčastněná na správě daní") v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.
Při naplňování této zásady dochází k častým sporům. Pokud bychom vyšli z extrémních mantinelů problému, pak pro daňový subjekt je v podstatě zatěžující každá kontrola a většinou by se jí chtěl vyhnout na straně jedné a správci daně se jeho nejrůznější i velmi zatěžující a zdržující požadavky, kterými "úkoluje" daňový subjekt, mohou zdát nezbytně nutné pro dosažení cíle řízení, tedy pro to, aby daň byla stanovena správně a zabezpečena její úhrada.
V některých případech stanovují mantinely některá další konkrétní ustanovení daňového řádu či jiných zákonů, v jiných případech pak podrobnější úprava chybí a musí se hledat míra "přípustné obtěžovatelnosti" daňového subjektu.
Ve sporných případech je pak nutno využít příslušných ustanovení daňového řádu pro zjednání nápravy (obvykle např. stížnosti dle § 261 DŘ či žádosti o přešetření způsobu vyřízení stížnosti nadřízeným orgánem podle téhož ustanovení)
Nahoru3. Rovnost práv a povinností
Osoby zúčastněné na správě daní mají rovná procesní práva a povinnosti.
Některé subjekty si tuto zásadu vykládají tak, že mají stejná práva a povinnosti jako správce daně. Tak tomu však není. Studiem daňového řádu zjistíme, že výrazně více povinností má daňový subjekt a v mnoha situacích musí pod hrozbou sankce poslechnout správce daně. Zmíněná zásada je tedy myšlena spíše např. jako rovnost daňových subjektů navzájem, tedy, že s různými daňovými subjekty by mělo být zacházeno stejně a nikoli jednomu poskytnout při stejné situaci výhodnější podmínky než jinému. K tomu pak mají přispívat např. i pokyny a informace ústředních orgánů, které byly zmíněny v předcházejícím textu. O jejich nevýhodách jsme však již také pojednali výše.
Velkým problémem v této oblasti je pak ale také neveřejnost správy daní a povinnost mlčenlivosti. Ta na jedné straně chrání citlivé údaje daňových subjektů, na straně druhé však znemožňuje zjistit dotčenému daňovému subjektu, zda náhodou např. u jeho konkurenta bylo postupováno třeba při kontrole stejně přísně či naopak benevolentněji.
Nahoru4. Zásada spolupráce
Osoby zúčastněné na správě daní a správce daně vzájemně spolupracují.
I tato zásada má v praxi svá úskalí. Někdy spolupráce probíhá bez problémů, někdy správce daně postupuje vrchnostensky a pouze vyžaduje splnění svých požadavků, někdy naopak daňový subjekt kveruluje a snaží se správci daně všemožně jeho práci ztěžovat.
Daňový subjekt má právo být přítomen výslechu svědka v jeho věci a musí být o tom dopředu zpraven. Vstřícný finanční úřad před předvolání svědka zkoordinuje datum jeho předvolání předem i s časovými možnostmi daňového subjektu či jeho zástupce. Nevstřícný úřad pošle předvolání svědkovi a daňový subjekt o tom pouze uvědomí a jeho námitku, že z objektivních důvodů se nemůže zúčastnit odbyde slovy, že to není jeho starost. To se však správci daně může vymstít, protože některé soudy v obdobných případech konstatují porušení práv daňového subjektu.
Daňový subjekt se snaží protahovat kontrolu neustálými opakovanými podněty na podjatost kontrolních pracovníků, přičemž je opakovaně zjišťováno, že o podjatost nejde, daňovému subjektu se pouze nelíbí, že porušil daňové zákony a…
